Malý a velký Topolánek
16.07.2009, MF DNES "Když se podíváte na lidi, co jsou v politice dlouho, strašně se změnili. Nejtěžší je neztratit sám sebe, a já myslím, že se mi to daří. Nemám totiž potřebu se stylizovat, chovám se stejně doma, v práci i v televizi."
Mirek Topolánek: Malý a velký Topolánek
16.07.2009, MF DNES
publikováno: 16.07.2009
Pro Tomáše Topolánka to byla premiéra, dosud se rozhovorům bránil. A několikrát to vypadalo, že nevznikne ani tenhle. Otec Mirek několikrát bouchl do stolu a vyhrožoval: "Já ten rozhovor končím, k čemu by mi byl?" Pokaždé ale vychladl a odpovídal dál.
Když nepočítám dnešek, kdy jste se takhle potkali naposledy?
MIREK: Teď, co jsem doma a nejsem ve světě, skoro každý den. TOMÁŠ: Myslím, že se vidíme mnohem častěji, než když s námi otec bydlel.
Voláte synovi a ptáte se, co bylo ve škole?
MIREK: Máme dobré vztahy a ta otázka je sama o sobě zbytečná. Samozřejmě mu volám a on volá mně. TOMÁŠ: Ale co bylo ve škole, je jediná otázka, kterou slyšet nechci. MIREK:Dokud žil Tomáš v Ostravě a já v Praze, což bylo do roku... TOMÁŠ: 2003. MIREK: Jo? TOMÁŠ: Pamatuju si to, protože když byly povodně, ještě jsem v Praze nebydlel. MIREK: Jasně. To se za mnou rodina přestěhovala. Což byl možná kámen úrazu. Jakmile si totiž manželství zvykne na ten "montážní charakter", kdy je chlap na montáži někde v Indii nebo Koreji a sem tam přijede, a potom se manželé opět sestěhují, dostane rodinné soužití velkou ránu. Posledních dva a půl roku, co spolu už zase s Tomášem nebydlíme, jsme spolu určitě víc než předtím. Ne že bychom se uměle vyhledávali, víc se potřebujeme. Tomáš měl potřebu víc komunikovat a já měl potřebu víc ho vidět.
Když si spočítáte, co všechno jste získal a ztratil, šel byste do vysoké politiky zas?
MIREK: Kdyby každý věděl, do čeho jde, určitě by do toho nešel. Na druhé straně, když se nezaujatě podívám, co mi to dalo, a nemyslím vysoký plat a pocit moci, ale možnost sebepoznání a šanci ovlivňovat řadu věcí, jsem typ, který by do toho šel znova. Nedovedu si představit, že bych žil neaktivně. (k Tomášovi) Řekni to ty.
Změnil se váš táta ve vysoké politice?
TOMÁŠ: Já si tatínka pamatuju tak, že ráno odcházel a večer přicházel. MIREK: Když jsem v roce 1996 odešel do Prahy, měl Tomáš čtyři roky. Jako malé dítě dlouho stával na parapetu, odhrnoval záclonu a čekal. Hledal mě.
Během fotografování před rozhovorem jste prohodil, že jste asi moc paranoidní. To jste myslel v nadsázce? Nebo máte opravdu pocit, že se člověk ve vysoké politice stane paranoidní?
MIREK: Ne, ale je to strašný tlak, a kdo to neunese... Když se podíváte na lidi, co jsou v politice dlouho, strašně se změnili. Nejtěžší je neztratit sám sebe, a já myslím, že se mi to daří. Nemám totiž potřebu se stylizovat, chovám se stejně doma, v práci i v televizi. Samozřejmě mi to způsobuje řadu problémů a musím se kontrolovat. Ale nebudu nikdy nic přehrávat. Proto jsem možná vydržel déle normální. (otočí se k Tomášovi, pobídne ho) Ty mluv.
Je táta normální?
TOMÁŠ: Je normální. MIREK: (burácivě se rozesměje): Teď seš teda mnohomluvnej!
Změnily se za dobu, co d jste ve vysoké politice, vaše děti?
MIREK: Veřejně známá Veřejná osoba rodinu poznamená. po Ale nejen ji. Negativně poznamená i známé a kamarády. znamená znám Všechny firmy, které rády. se mnou někdy spolupracovaly, když jsem byl v byznysu, covaly, měly více finančních kontrol a byly za Paroubkových a Grossových vlád kových Grosso permanentě šikanovány. šik Hledali pořád něco na mě, ně nenašli to, a tak šikanovali š lidi kolem mě. Taky novináři se chovají neskutečně, novináři nejezdí na chatu, fotí přes plot moje dcery, které se tam opalují. To musí poznamenat mu každého. A jestli to stíhání a šikanování lidí, šikan kteří nemají s politikou nic společné společného, bude pokračovat, tak to neskončí dobře .
Jak to myslíte? My…
MIREK: Dřív nebo později nějaký ten D paparazzi skončí špatně. A to nemusí být mou rukou. TOMÁŠ: (pobaveně vstoupí otci do řeči) p Třeba mojí. MIREK: Tomáš má v rodině postavení To agenta 007 s povolením zabíjet... Teď žertuji, n nicméně když se mě ptáte, jestli to nějakým způsobem ovlivňuje n lidi kolem mě, tak vám říkám, že je ko úplně všechny! Jestli se chceme bavit vše o tomhle, tak ten rozhovor končím, tomhle bavíme se jenom o šmejdech, kteří postihli moji rodinu. Na mě, na mě ať si zgustnou, jak chtějí! Ale moji rodinu... zgust Tome... (obrátí se k synovi) nu... To
Máte konkrétní příklad?
MIREK: Když dělal přijímačky na MIREK gymnázium, čekal tam Blesk. Vystresovali gymnázi ho způsobem, který je pro stresovali mě nepřijatelný. Dělali mu ze života nepř peklo! Přestože nepije, všude psali, jak Př pije alkohol, ačkoliv má šestnáct let, alko jaký je děvkař... Vy se mě ptáte, jestli to dě nějak poznamenalo moji rodinu? pozn TOMÁŠ: (vstupuje do hovoru a otce mírní) To je přece normální otázka.
Máte příjmení Topolánek - když přijdete do společnosti, setkal jste se s tím, že by se na vás třeba někdo chtěl přiživit?
MIREK: (vezme si slovo) Rozhodl se, že si udělá řidičák na malou motorku. Když ten člověk v autoškole viděl jeho občanku, ptá se ho: "A nemáš něco společného s tím idiotem?" Normální situace, každodenní. TOMÁŠ: (bez emocí vypráví) Zeptal se, jestli nemám nějakou spojitost se jménem Topolánek. Odpověděl jsem, že ne. Řekl, že to je dobře, protože bych si musel hledat jinou autoškolu. Tak jsem mu řekl - na shledanou. MIREK: Toto je standardní situace! TOMÁŠ: Jde o to, že kdybych měl deset let, nikoho bych nezajímal. Ale protože jsem starší a chodím někam s kamarády, je to těžší. A riskantnější.
Když jste byl v Tomášově věku, v kolikátém ročníku jste byl na střední škole?
MIREK: Na střední školu jsem šel v patnácti, takže když mi bylo šestnáct, byl jsem na konci prvního ročníku.
A jak jste prožíval první ročník?
MIREK: To se vůbec nedá srovnávat. Tehdy jsme politicky dospívali strašně brzy, měli za sebou osmašedesátý rok, okupaci. Četl jsem knihy, které Tomáš možná bude číst za deset let anebo nikdy, všechny ty takzvané zakázané autory. Psal jsem básně a povídky a ke všemu jsem studoval na vojenském gymnáziu. Měl jsem jiné frustrace než mé děti z mého povolání. Žil jsem v bolševickém režimu, nosil jsem si v hlavě, že se nikdy nikam nepodívám. V zahraničí jsem byl poprvé v patnácti, v Bulharsku. Teď je doba šťastnější.
Připomíná vám táta ten rozdíl?
MIREK: Ne. TOMÁŠ: Ne? MIREK: (zarazí se) Kdy? TOMÁŠ: Občas. Když jedeme na lyžařském vleku. Jak on musel nahazovat kotvu a já se vozím na lanovce.
Tlačí na vás, abyste šel na brigádu?
TOMÁŠ: Tlačí, určitě, ale letos mám smůlu. Chtěl jsem umývat auta, ale o Velikonocích jsem spadnul na palec, musel jsem na operaci a další tři měsíce jsem nemohl nic dělat. Už je to lepší, určitě bych něco chtěl dělat, ale taky mám hodně povinností, škola. O víkendech sportuju... MIREK: Upřesnil bych to. Celá moje rozvětvená rodina si myslí, že Tomáše trochu rozmazluju. My na to téma vedeme velmi často diskuse. Myslím, že je rozumný. Když byl úplně malinký, ukázal na mercedes: "Tati, a proč si ho nekoupíš?" Já na to, že na něj nemám. A on: "Proč nevybereš?" Tahle doba je už pryč, hodnotu peněz zná, má to v hlavě srovnané, ale je pravda, že obě holky vyrůstaly ještě v komunistickém režimu. Přestože jsme byli se ženou oba inženýři, z dnešního pohledu jsme byli chudí. Tomáš vyrostl do doby relativního dostatku, ale dcery si pamatují, že týden před výplatou jsme neměli ani korunu.
Co jste mu o tom přesně řekl?
MIREK: Doba je jiná, vysvětluje se to těžce. Samozřejmě nikdo nechce, aby se děti vracely do situace, kterou jsme zažili, ale všem jsme říkali, že vzdělání je největší hodnota. Jedna dcera vystudovala, druhá teď dělá státnice a Tomáš ví, že pokud by pokračoval tím tempem, jako zahájil první ročník, bude muset přidat. Nikdo ho netlačí, nikdo mu neříká, musíš to udělat, žádné šikanování za známky. Je to tvůj problém, chlapče. Nechci ho vychovávat tak, že budu něco zakazovat a trestat ho, zvlášť když tam nebydlím. Sám ale vidí, že ten, kdo se nesnaží, nemá.
Takže za čtyřku není domácí vězení?
TOMÁŠ: To bych nekomentoval. MIREK: (reakce syna ho mírně překvapí, pobídne í, ho) Tak to řekni. TOMÁŠ: Není, určitě. Spíš jsem smutnej, že jsou pak všichni smutní. Opravdu bych si přál, ch aby otec jednou řekl: "Jsem šťastnej, jaký máš vysvědčení." Taková doba byla, ale první ročník ní na gymnáziu určitě není na jedničku. Sice žádný ice reparát nebyl, ale určitě to není super. MIREK: Není to super.
Jak vypadá víkend Tomáše Topolánka?
TOMÁŠ:Teď, co jsem měl sádru, jsem byl doma a nemohl jsem dělat nic. Jinak se snažím sportovat, jít na golf s otcem, když má výjimečně čas. Chodím do posilovny, na fotbal, tenis... A taky ... se učím, protože v týdnu čas není. MIREK: Kino sem tam.
Golf prý hrajete dobře.
TOMÁŠ:Nehraju, to jen otec všude říká. íká.
Jaký máte handicap?
TOMÁŠ: Patnáct. Znám kluky, co mají handicap, ale jsou tam každý den. Já ho hraju jen jednou týdně, ne kvůli handicapu, ale abych se zlepšil. Je to krásná hra.
Vy jste byl v Tomášově věku výborný ve volejbale.
MIREK: Spíš průměrný, nikdy jsem kdy nebyl v žádném výběru...
Vždyť jste hrál dorosteneckou ligu.
MIREK: Dobře, to je pravda, ale pokud bych se měl srovnávat třeba s Evženem Tošenovským, mým vrstevníkem, který hrál mužskou extraligu za Vítkovice... takový kový volejbalista jsem nikdy nebyl. Pak jsem měl problémy se zády e a s klouby a už jsem se k tomu nikdy mu nevrátil, když tak na koupališti. Nejvíc mě baví asi tenis, to mě vysloveně uspokojuje, můžu klidně i prohrát... TOMÁŠ: Stejně chceš vždycky cky vyhrát. MIREK: Když se mi podaří dvě esa a jeden prohoz po lajně a jeden lob, jsem šťastnej. Někdo se odreaguje fyzickou prací, někdo čtením, já potřebuju vypětí. Zpotit í. se. V nejtěžších situacích, a troufám si říct, že žádný politik nezažil tolik krizových situací jako já za poslední tři roky, mě tenis držel nad vodou. První set jsem odehrál ještě s plnou hlavou problémů, druhý už s čistou hlavou a šel jsem znovu do války.
Kdy jste přišel domů poprvé opilý?
MIREK: Na tenhle typ otázek zásadně neodpovídám. Samozřejmě se mi to stalo.
Co byste udělal, kdyby se to stalo Tomášovi?
MIREK: Já jsem tu situaci ještě nezažil. Řekl bych, že je v tom hodnější, než jsem byl já.
Jak vám, Tomáši, je, když se do táty naveze David Rath nebo Jiří Paroubek? Když o něm řeknou něco, o čem víte, že to tak stoprocentně není?
TOMÁŠ: Nemůžu dělat nic. A co to se mnou dělá? Taky nic. Když to není pravda, tak to není pravda, a když to tvrdí, je to jejich problém. MIREK: Když měl Tomáš asi dvanáct let, viděl v televizi Jiřího Paroubka a bez toho, že by se o to nějak zajímal, provedl hlubokou psychologickou analýzu. Řekl: "Á, to je ten - bohatým beru, na chudý s..." (rozesměje se). TOMÁŠ: To tam radši nedávejte. MIREK: Ale bylo to tak. Já si myslím, že to je poměrně přesné.
Zajímá mě jen rozdíl, jak se zachoval váš táta a jak jste se zachoval vy vůči synovi. V čem je problém?
MIREK: Já mám zkušenost, že když jsem náhodou v rozhovorech upřímný, stonásobně se mi to negativně vrátí. Za blbého a upřímného jsem platil v devadesátých letech. Teď už teda ne. To znamená: děláme-li rozhovor, budu se snažit být korektní v odpovědích, ale potom to musí být otázky, na které jsem ochoten odpovědět.
Takže jen samé příjemné, milé?
MIREK:Ne. Vy jste se nepokusil ani na vteřinku odhalit náš vztah nějakým normálním dotazem. (obrátí se k Tomášovi, náhle zcela změní tón z útočného na vlídný, mluví naprosto klidně) My se máme rádi, my jsme dobří parťáci... Možná bych na něj mohl být tvrdší. Když jsem viděl jeho pokoj včera, neuklizenej, tak jsem na něj trochu křičel. My jsme normální lidi.
A já mám normální otázky. Tak jak to bylo s tím nepořádkem v pokoji?
TOMÁŠ: Hroznej. Za ten se stydím i já, opravdu, tati. MIREK:To mi neříkej, že se stydíš. To bylo něco opravdu tak neuvěřitelného... TOMÁŠ: Uznávám, jsem takový. Navenek se snažím vypadat upraveně, ale v pokoji, když přijdu a hodím to ze sebe, tak to tam leží týden. To musí někdo ztropit scénu, abych uklidil. MIREK: Tak chlapi na pořádek moc nejsou...
Copak vy jste mohl mít na vojenském gymnáziu na internátu bordel?
MIREK: No nehoráznej!
A to nikdo nekontroloval?
MIREK: Kontrolovali. Ale šlo o protest. Samozřejmě když jsem našel čas na vycházku, musel jsem dělat komínky. Poslušný student jsem nebyl, ale řekl bych, že jsem pořádnější než Tomáš. TOMÁŠ: To přijde. MIREK: To nevím.
Dobře, říkal jste, že nepořádkem vás Tomáš rozčilil. Čím ještě?
MIREK: Když mám pocit, že něco nedělá naplno. Já jsem určitě neměl talent na sport, možná na nic, ale vždycky se všechno snažím dělat na sto a víc procent. On je velmi talentovaný, ve sportu určitě, ale někdy tomu nedá všechno. Je trochu easy. Život se s ním moc nemaže, nemá ho jednoduchý, a tak se stává, že hledá důvody jinde než v sobě. Já bývám naštvaný jen velmi krátce, jsem impulzivní, ale za pět vteřin na to zapomenu. Co myslíš, Tome? TOMÁŠ: Pravda.
A čím táta naštve vás?
TOMÁŠ: Nedá se říct, že by mě vysloveně naštval, ale vadilo by mi třeba, když by si tuhle košili vzal do obleku. MIREK: Protože ty jsi arbiter elegance... TOMÁŠ: Já jsem mu ji vybral a... MIREK: Můj image-maker je Tomáš Topolánek! Pokud udělám nějaký prohřešek, který by odsoudila módní policie, Tomáš to přesně odhadne. (napodobuje hlasem syna) Jak si můžeš vzít tuhle košili do tohohle obleku, to nechápu. To jo, to tě naštvu, to je pravda.
(Autor: Jan Malinda)
Tisk článkuPoslat článek e-mailem